Jak na šílenou dopravu v Jižní Americe

Červená je jen barva a dodržujeme ji jenom my, shrnují naši cestovatelé Vojta s Ľubkou dojmy z latinskoamerických silnic. Ne v každé zemi je ale řízení „o hubu“. V Chile se o cesty dokonce starali i silničáři, kteří na zbytku kontinentu svou práci snad jen předstírají.

Máme za sebou něco přes 20 000 ujetých kilometrů a ještě pár tisíc nám jich po latinskoamerickém kontinentu ujet zbývá. Ale řekneme vám, že je to dost často pro Středoevropana o nervy. Tak například hned po opuštění přístavu v uruguayském Montevideu jsme s naším starým golfíkem Ládíkem z Annonce v klídku projeli pár křižovatek na červenou. Semafor, který vás má upozornit, že se blíží křižovatka, se totiž v Uruguayi nachází až za ní. Na což si zvyknete dost těžce. A že je ulice jednosměrná, poznáte jen podle malé směrové šipky na rohu baráku. Do Uruguaye je taky zakázáno dovážet ojetá auta. Takže můžete potkávat opravdu krásná drahá nová auta. Ale v 90 procentech silnice brázdí obouchaní 40 až 50 let staří veteráni. Úplně nejvíc ale potkáte motorky. Jsou většinou obsahově slabé kvůli menší spotřebě, protože litr benzínu tam stojí kolem 40 Kč.

V Argentině se ceny benzínu pohybovaly v přijatelnějším rozmezí 19 až 40 Kč za litr. Je to obrovská země nekonečně dlouhých rovných úseků bez ničeho. I bez zatáček. Nejhorší jsou ale tamější řidiči, kteří jezdí příšerně rychle a jejich specialitou je předjíždět před horizontem, za který nevidí. Prostě v Argentině to bylo fakt o hubu.

Byť je to někdy na silnicích Latinské Ameriky o nervy, stačí na chvíli zastavit a uklidnit se tím nádherným výhledem kolem…

To Chile je moderní vyspělá země s perfektní dálnicí, pěknými benzínkami a benzínem za 26 až 28 Kč za litr. Právě tam jsme snad jako v jediné zemi na naší trase často potkávali silničáře, kteří práci nepředstírali, ale opravdu se o cesty starali. Bezkonkurenčně nejoblíbenějším autem v Chile je velký nezničitelný pick-up Hilux od Toyoty. Byly naprosto všude.

Ano, Toyoty Hilux jsou naprosto všude. I v annončních inzerátech. Podívejte se sami.

Na Ekvádoru byla kromě vynikajícího povrchu silnic nejpříjemnější cena za litr benzínu. Ten nás vyšel v přepočtu na 12 až 14 Kč. A kdyby náš Láďa papal naftu, měli bychom litr za neuvěřitelných 5 Kč! Ekvádor nás ale překvapil svými kruhovými objezdy. Na těch někdy přednost máte, jindy ji zase musíte dát. Jenže jak to na tom kterém kruháči s předností je, jsme prostě nepřišli ani po měsíci ježdění! V Ekvádoru jsme byli často zastavováni policejní hlídkou. Několikrát byli policajti sympaťáci, kteří se místo nějaké kontroly vyptávali na naši cestu a odkud jsme. Jeden dokonce chtěl koupit našeho Ládíka, kterého všichni obdivovali.

Čím větší samopal, tím větší sympaťák

Ale například v obávaném ekvádorském městě Guayaquil a jeho širším okolí nás dopravní blbečkové na mopedu zastavovali několikrát denně a chtěli úplatky za neexistující přestupky. Když vždy po 20 až 30 minutách zjistili, že se s námi nedomluví, protože nám bylo jasné, o co jim půjde, a mluvili jsme na ně jen česky („No hablo espaňol“), vzdali to a nechali nás jet dál. Nebo jsme hráli, že jsme jejich žádost o úplatek pochopili jinak a začali jsme jim ukazovat povinnou výbavu: rezervu a reflexní vesty (ty viděli poprvé!). S ekvádorskými policajty to vlastně bylo tak, že čím větší měli samopal, tím větší to byli sympaťáci.

Náš 20letý golfík Ládík z Annonce skončil několikrát v zoufalém stavu u místních automechaniků. I tak nás ale dovezl až do výšky 4 800 m. n. m.

A to nejšílenější na konec. Peru a Bolívie snad úplně postrádá jakákoliv silniční pravidla. I úctu k životu tu mají místní někde úplně jinde. Zjistili jsme, že v Bolívii ani nemusíte dělat autoškolu. Stačí si koupit papíry. Že se proti vám v noci v horách vyřítí předjíždějící neosvětlený kamion v protisměru? V tamních končinách naprosto běžná věc! V Peru sice policajti kontrolují, jestli svítíte, protože svítit je tam povinné i přes den, ale místní si s tím hlavu nelámou a často ve tmě nesvítí vůbec. Natož přes den.

V těchhle zemích se taky nikde nedovíte, kdo má na křižovatce přednost. Prostě jede ten, kdo přijel dřív. Anebo je větší. Takže si buďte jistí, že vám tam ten traktor z polní cesty na vaši hlavní silnici určitě vjede. Značky neexistují. A pořád se jen troubí.

À propos: dokážete odhanout, kolik vlastně stojí poslat auto z Evropy do Jižní Ameriky? Zkuste si tipnout, správnou odpověď najdete tady.

Taky se prostě jede, a to pořád. Všem je úplně jedno, jestli vidí, nebo ne. Předjíždí se do zatáčky, před horizontem, v obci. Červená je jen barva a dodržujeme ji jenom my. Samozřejmě za zvuků nervních klaksonů stojících netrpělivě ve frontě za námi.

Ale jedeme v tom s nimi dál. Krajina je tu všude překrásná a lidé jsou zkrátka roztomile šílení. Myslete na nás, ať s tím naším Láďou v pořádku dojedeme do přístavu v argentinském Buenos Aires.

Přestože je řízení v Jižní Americe šílené, jedeme dál. Ta krajina kolem stojí za to!

Co se do blogu nevešlo a zbytek naší cesty můžete sledovat třeba na našem facebooku Zažij.to.

Tak ahoj!

Vojta a Ľubka