Jsi cizinec? Zaplať víc!

Uřvaná horská městečka, dopravní zácpy a životu nebezpečné stanování. To všechno museli zažít naši cestovatelé Vojta a Ľubka, aby konečně spatřili idylickou Patagonii jako z obrázku.

Po návštěvě tučňáků v rezervaci Punta Tombo jsme chtěli vidět ledovec Perito Moreno. Jeho návštěva ale byla ze začátku celkem zklamáním. Nejdříve vám totiž v cestě stojí městečko El Calafate. Věděli jsme o něm, že se jedná o argentinské centrum turistiky, ale ani taková informace vyčtená z našeho turistického průvodce vás nepřipraví na místní macho frajery táhnoucí za sebou obří reprák na kolečkách, který řve jako kráva. Samozřejmě, že jsme si nejdříve mysleli, že za sebou táhnou normálně kufr. Ten rámus je ale vždy prozradil. Také jsme projeli kolem ohromné koncertní arény, kde zřejmě každý večer pod širým nebem vystupuje nějaká ta argentinská hvězdička. Právě probíhala zvukovka – zkrátka děs a hrůza!

Tučňák, kam se podíváš – přečtěte si předchozí článek cestovatelů z rezervace Punta Tombo.

Do toho všeho nespočet moderních butiků a obchodů s tím nejluxusnějším outdoorovým zbožím na jaké si jen vzpomenete. A dopravní zácpy. Ty nejdelší zácpy (fakt nekonečné) byly před jedinými dvěma benzínkami ve městě. Bohužel jednu jsme byli nuceni vystát. Nakonec jsme se po 45 minutách dostali na řadu. Máme palivo a rychle odtud pryč!

I v annončních inzerátech najdete různé outdoorové zboží. Podívejte se.

Před vchodem jsme narazili na rozčílený postarší pár katalánských turistů a hned vzápětí jsme se na zaměstnance parku hněvali také. Vstupné totiž bylo opravdu mastné. V přepočtu asi 500 korun. To by ale nakonec nebylo to nejhorší. Dorazilo nás, když jsme zjistili, že tolik platí jen cizinci. Zato Argentinci jen pětinu! Rozhněvaná Katalánka vyřvávala něco o vynikající turistické politice. Tyhle dvojí ceny vstupného nás v Argentině vůbec dost točí.

Takhle vypadá výhled za 500 korun. Ale vy ho máte zdarma :)

Slyšeli jste někdy padající kus ledovce? Slušný hučák!

Vidět ale putující obrovský kus ledu byl zážitek nezapomenutelný. Byli jsme u něj mezi prvními a užívali si ticho, které sem tam narušilo jen praskání ledu a občas i odlomení pořádného kusu a jeho pád do ledové vody. To už byl ale slušný hučák. Za hodinku ovšem začaly autobusy dovážet mraky turistů, tak jsme se vydali na hodinovou procházku lesem kolem ledovce, dali si kafčo na zahřátí a hurá zase dál!

Naší další zastávkou bylo městečko, či spíše vesnička, El Chaltén. Oproti hlučnému Calafate je Chaltén baťůžkářským rájem obklopen masivními horskými štíty. Jen pár krámků, skromných hostelů a stejně zabahněných lidí jako jsme my, kteří se sem přijeli courat po horách. Z El Chalténu totiž můžete vyrazit na několik horských treků.

Na trek se nemusíte vydat jen po svých, ale i na kole. Podívejte se na nabídku trekových kol z Annonce.

My si vybrali ten, který vede až úplně pod samotný vrchol Fitz Roy – dominantu a „logo“ celé Patagonie. Zvolili jsme dvoudenní variantu s přespáním pod závěrečným stoupáním k laguně de los Tres, která je pod vrcholem hory. Takže jsme vyrazili hned po východu slunce a s plnou polní na zádech (stan, spacáky, karimatky, vařič, jídlo na dva dny…).

Za dobrého počasí byl trek na Fitz Roy opravdu pohodový. To jsme ještě nevěděli, co za fičák nás za chvíli potká…

Velmi příjemné zjištění bylo, že se tentokrát neplatilo vůbec žádné vstupné. Pohodovou cestou plnou nádherných výhledů jsme za ideálního jasného počasí asi po čtyřech hodinách vystoupali do velkého sedla, kde za chvilku mělo být tábořiště Poincenot. Tam jsme měli v plánu postavit stan a jít se jen tak courat po okolí. Jenže se velmi rychle změnilo počasí a začalo příšerně foukat.

Životu nebezpečné stanování na hoře Fitz Roy

Tábořiště bylo v lesíku a uvítala nás cedule, že si nemáme stavět stan pod stromy, protože za silného větru padají ze stromů velké větve, které už těžce zranily několik lidí. Postavit stan ale bylo povoleno jen na ohraničeném pozemku, jenž byl právě pod silně se naklánějícími stromy. Bezva! Za šíleného větru, který neskutečně vířil prach, se nám podařilo postavit náš malý stan a už jsme z něho do toho nečasu až do dalšího dne nevylezli.

Takhle vypadá ta idylická Patagonie jako z obrázku. Jsme rádi, že jsme sem konečně došli!

Ráno už bylo nádherně a my se vydali (tentokrát bez krosny na zádech) na poslední výšlap pod vrchol Fitz Roy. Cestička se klikatila prudce nahoru a po hodince a půl a 400 metrech převýšení se před námi objevilo průzračně modré jezírko s ledovou vodou. Nad ním se tyčila mohutná stěna hory. Konečně! Výhledy z takové výšky na další blankytně modrá jezera pod námi byly prostě fascinující. Nějak takhle jsme si tu vzdálenou Patagonii tajně představovali…