Osamocení, hněv i nebývale dlouhé čekání na životní lásku

Nechte si od paní Eleny vyprávět její příběh, jak pomocí ANNONCE nakonec i ve svých 71 letech našla svoji životní lásku. I když to vypadalo, že jí osud není nakloněn, nevzdala to a teď prožívá nádherné období.

V roce 1981 mi zkrachovalo manželství. S mým tehdejším mužem jsme se rozvedli a v následujících deseti letech pro mě existovaly jen mé děti. Po čase ale vylétly z rodného hnízda a já zůstala úplně sama. Nebylo to lehké období. Syn s dcerou mě navštěvovali jen dvakrát do roka a na mě zbyl prázdný byt.

Ještě jsem ale měla několik kamarádek, kterým nebyl můj život lhostejný. Jejich dohazovačské choutky jsem však ledabyle odbývala. „To už pro mě není, holky. Já zůstanu do konce života sama,“ říkala jsem jim tehdy. Ale asi jim na mně docela záleželo, protože mi podaly seznamovací inzerát. Když jsem to zjistila, vzteky jsem se rozžhavila doběla. Po opadnutí prvotních vášní jsem se ale začala zajímat, jak to seznamování funguje. A začala jsem hledat sama.

Přihlásilo se hodně mužů. Hodně rozdílných mužů. Malí, staří, vysocí, mladí… Páni se sice ozývali, ale ten pravý nikde! Zlí jazykové tvrdili, že si příliš vybírám. Je to ale rozmar, když člověk hledá spřízněnou duši?

Kdo si počká…

Trpělivost mi došla začátkem roku 2013, kdy jsem se rozhodla všechnu snahu vzdát a šla na pobočku ANNONCE oznámit tamějším děvčatům, že s inzeráty už končím.

„Paní Eleno, přece to teď nevzdáte!“ podívala se na mě má již téměř kamarádka z podatelny a v ruce jí jako vždy zářilo několik obálek. „Tady máte další čtyři nabídky. Tak se do nich alespoň podívejte. Třeba tam toho svého pana Božského objevíte,“ usmála se na mě a podávala mi dopisy.
„Je mi sedmdesát, není už trochu pozdě? Vždyť už jsem stará ženská,“ řekla jsem jí. Ale dopisy jsem si vzala.
„Láska kvete v každém věku,“ mrkla na mě potutelně paní z podatelny a šla se věnovat pánovi, který potřeboval pomoci s inzerátem na prodej své staré škodovky.

Tak jsem si těch několik nabídek pročetla. A úplně poslední psaní mi snad doručil osud sám. Něžná a lyrická slova mi rozbušila srdce. Rychle jsem dočetla až do konce, ale co to? Nikde žádný podpis. Jen telefonní číslo.

Hned jsem vytočila číslo toho „tajemného hrdiny“. Do sluchátka se mi ozval příjemný a mírný hlas. Představila jsem se a hned spustila: „Jakpak vám říkala maminka?“ V telefonu se rozprostřelo hrobové ticho. „Proč vás to zajímá?“ chtěl vědět muž na druhém konci. „Protože jsem si přečetla vaši odpověď na inzerát. Píšete moc hezky, ale opomněl jste napsat své jméno,“ vysvětlila jsem mu. Pak se rozesmál, a i když jsme se nikdy neviděli, prolomilo to mezi námi veškeré ledy. „Jmenuji se Jirka,“ napravil svoji zapomnětlivost. A 23. ledna jsme se poprvé setkali tváří v tvář. Po podání rukou a letmém cudném polibku na tvář se na mě upřeně zadíval a začal se otáčet kolem dokola jako korouhev. „Tak co na to říkáte?“ vyzvídal neustále. Začala jsem se smát. „Je to dobré,“ odpověděla jsem. Bylo to jasné: je to ten pravý!

Jirka mě po čtrnácti dnech požádal o ruku a po roce jsme se vzali. Nyní je nám oběma 71 let a zažíváme nádherné období. Vidíte, láska kvete opravdu v každém věku. Tak nám držte palce, ať je ta společná procházka životem co nejdelší!

Paní Elena