Bolívie? Našich 40 nejhorších a nejdelších kilometrů v životě!

Stačí chvilka a pohodový výlet se změní v horor. Přečtěte si, proč a jak byli naši cestovatelé Vojta s Ľubkou nuceni použít netradiční bolivijskou odtahovku.

A je to v háji. Je něco po 13. hodině, slunce nad námi šíleně pálí, je snad 40 stupňů a náš golfík Láďa, kterého jsme před lety pořídili na Annonci, uprostřed ničeho dojel. Hodně blbý…

Přitom dnešní den začal naprosto skvěle. Vzbudili jsme se na menší solné pláni v Chile s překrásným výhledem na okolní sopky. Kousek od nás se v jezeře procházeli skřehotající plameňáci a vůbec se nás nebáli. Uvařili jsme si na vařiči kafčo a posnídali vajíčka s avokádem. Prostě poslední ráno v Chile jak má bejt. Čekalo nás totiž posledních 20 kilometrů perfektního chilského asfaltu na zbrusu nové silnici a pak už tajemná a divoká Bolívie, o které jsme věděli snad jen tolik, že to bude asi ještě větší punk než Chile.

Na rozloučenou s Chile jsme si udělali romantickou snídani s plameňáky. Pravda, skoro nejsou vidět… Ale jsou tam!

Na chilské straně hraničního přechodu Ollague jsme měli co dočinění s obrovským bernardýnem. Měli jsme pořádně nahnáno, když se takový kolos proti nám rozběhl. Ale z drsného monstra se nakonec vyklubal ten největší mazel, co slouží ve službách chilské pohraniční stráže. I samotní celníci se smáli, když chtěl dát bernardýn svoje přední tlapy na Vojtova ramena. Vojta se už smál míň, neboť měl hafíkovu tlamu kousíček od svého obličeje a také proto, že si vzpomněl, že má v kapse kalhot pytlík s kokovými listy na čaj. Dodnes nevíme, jestli se ta koka mohla přes hranice převést, nebo ne…

Jedete do Bolívie? Posuňte si hodinovou ručičku o 60 minut zpět

Ale důležité bylo, že ji psí čmuchal nevyčenichal. Vojta od něj dostal hudlana, od celníků jsme zase dostali razítka do pasu, náš Ládík taky prošel výjezdní kontrolou a rychle jsme pospíchali na bolivijskou stranu. Podle našich informací jim totiž měla začít za tři minuty dvouhodinová polední pauza. Byli jsme příjemně překvapeni, když nás za minutu půl jedné ještě vzali a o 25 minut si tak zkrátili svůj povinný oddech. Až druhý den jsme přišli na to, že se v Bolívii posunuje ručička o hodinu dozadu…

Vojta s Ľubkou jsou na cestách už nějaký ten pátek. A přesto si spí jako páni. Podívejte se proč.

Takže jsme v Bolívii. Naší čtvrté zemi na trase. Hned za hraniční závorou rázem skončil asfalt a začal nám ten pravý jihoamerický punk.

Snímek z hranic. Byť se asfalt změnil prach, bylo nám stále ještě do smíchu. Po dalších 20 kilometrech už ne.

Po více než 10 000 ujetých kilometrech a prvních 20 bolivijských jsme dojeli a nevypadá to s námi, nebo hlavně s naším Láďou, vůbec dobře. Po naprosto příšerné silnici, nebo spíš cestě, na kterou nechápeme, že nás vůbec bolivijští celníci s naším nízkým podvozkem pustili, jsme jeli až do okamžiku, než nás ručička palubního budíku upozornila na maximální možnou teplotu motoru. Všimli jsme si toho taky proto, že se z motoru začalo kouřit. Ihned jsme zastavili, podívali se na motor a Vojta velmi zkušeně otevřel nádobu s vařící chladicí kapalinou. Tahle školácká chyba, před kterou se varuje snad už při první hodině v autoškole, způsobila, že kapalina z nádobky vystříkla jako gejzír do výšky a Vojtovi popálila ruku. Proud jen zázrakem minul jeho obličej.

Původně jsme mysleli, že jen stačí dolít chladicí kapalinu…

Patrně jsme Láďu v tom vedru uvařili. Aspoň jsme si to mysleli. Prázdnou nádobku jsme doplnili novou chladicí kapalinou (tu jsme náhodou koupili před pár dny v San Pedru de Atacama). Ale celý obsah láhve Láďa vyžunkl a skončil kdesi v motoru. Baňka byla pořád prázdná. Nalili jsme do něj ještě druhou dvoulitrovou láhev (ano, jakousi zvláštní náhodou jsme v San Pedru de Atacama u sympatického staříka nakoupili dvě dvoulitrové láhve!), trocha kapaliny v nádobě zůstala a chtěli jsme vyrazit. Horko bylo naprosto příšerné. Jenže nastal neočekávaný problém.

Někde tady nám exnul Láďa. Ale to se ještě smějeme do objektivu, Vojta si totiž zatím ruku neopařil…

Gejzír s sebou do výšky vyprskl nejen vařící kapalinu, ale někam do neznáma i víčko nádoby. Takže teď nemáme jak nádobu s chladicí kapalinou zavřít, abychom mohli zkusit jet dál. Ľubka začala celkem vyvádět, což na náladě v týmu také nepřidalo. Prohledávali jsme okruh asi 50 metrů kolem Ládi. Skoro hodinu. A beznadějně. Zastavil u nás taky džíp s turisty mířící na Salar de Uyuni. Jejich průvodci, který se zajímal, jestli jsme v pořádku, zatímco jeho posádka by se raději problémy východoevropských dobrodruhů nezabývala a pokračovala ve svém drahém výletu dál, jsme vysvětlili, co se nám stalo. Snažil se nás uklidnit, že za 45 kilometrů je vesnice a se slovy „Mucho calor (Hodně teplo),“ museli pokračovat dál.

Hledáte druhou polovičku na spolujízdu klidně po celém světě? Podívejte se do Annonce!

Víčko jsme nakonec našli pod Láďou. Vojta pravou rukou, ze které se mu odlupovala spálená kůže, nastartoval motor a po pěti kilometrech a asi deseti minutách ho musel znovu vypnout, protože jsme znovu vařili. Ukázalo se, že problém bude daleko větší než jen kombinace pomalé rychlosti a šíleného vedra. Čtyři místní chlapíci s vyboulenými tvářemi plnými koky, kteří u nás zastavili, totiž zjistili, že se nám netočí ventilátor a motor se tudíž nemá jak ochladit. Vypadalo to, že motorek pohánějící vrtuli je kaput a s další jízdou by hrozilo zadření motoru. Jeden z party Bolivijců nám dokonce přestřihl kabely, aby se dala vrtule pohánět jen baterkou, ale ani to se mu nepovedlo.

Kterak se s námi „bolivijská odtahovka“ moc nemazala

Ani jsme v to moc nedoufali a přestřihlé dráty nás spíš naštvaly. Chlapi se ale nabídli, že nás do 40 kilometrů vzdálené vesnice dotáhnou na laně. Tam že prý je mechanik. Nebudeme tu teď dlouze popisovat, jak strašná a děsivá byla cesta na 1,5 metru dlouhém laně s vypnutým motorem (takže jsme brzdili jen ručkou), plná naprosto příšerných výmolů (takže jsme si říkali, že bychom to ani se zdravým Láďou bez pomoci těchto bláznivých chlapíků a jejich Toyoty s pohonem 4 x 4 neprojeli) a v rozvířeném prachu s minimální viditelností – to všechno uvidíte na videu na Playtváku.

Pro nás to bylo naprosto nejhorších a nejdelších čtyřicet kilometrů v životě. Když jsme pak před jednou zatáčkou stěží a řevem dobrzdili jen pár centimetrů před naší odtahovkou, abychom pustili v protisměru jedoucí kamion, báli jsme se zbytek cesty regulérně o život.

Až mechanik Edmundo věděl, co vlastně Ládíkovi je: Potřeboval nový motorek k ventilátoru.

Za necelé dvě hrůzostrašné hodiny a o 200 bolivianů chudší jsme skončili ve vesničce San Juan na dvorku u maličkého automechanika Edmunda a jeho rodiny. Zatímco jeho paní na příjemně vonícím ohýnku z pneumatik připravovala večeři, Edmundo se pustil do diagnostiky Láďova problému. Nerozuměli jsme si skoro ani slovo, ale nakonec jsme pochopili, že budeme potřebovat nový motorek k ventilátoru. Plus nový termostat. Tyhle díly ale Edmundo neměl a v celé Bolívii se podle něj dají sehnat jen v La Paz nebo Santa Cruz. Takže nás čeká dlouhá cesta napříč Bolívií bez našeho milovaného parťáka Ládi pro jeho nové vnitřnosti.

Podívejte se v novém dílu na Playtváku, jak jsme Láďovi pořídili náhradní díly.